Jak babka Mariena zapomněla na bezpečnost při práci

Babička inženýra Květoně Dolebrady se jmenovala Mariena a přes týden pracovala jako brigádnice v továrně na recyklaci skla. Samozřejmě, být jen doma v důchodu ji nebavilo, a tak na každou směnu úplně horlivá pádila do továrny, kde přidělenou funkci uklízečky zodpovědně plnila na sto procent, ba možná i na víc.

Dnes se jí opět dařilo a ze všech koutů továrny vymetla pavučiny, takže domů se vracela nadmíru spokojená a šťastná.

Tehdy už ale na obrovskou hromadu skla vysypali obsah z naplněných zelených kontejnerů. Střepy řinčely tak, až si pavouk Servus musel jedním párem nohou uši zacpávat. To mu ale vůbec nevadilo, neboť i se zbylýma nohama bleskově utekl do nejbližšího kouta v místnosti, kde se sklo určené na recyklaci hromadilo.

„Uf, tak to bylo o fous!“ pochválil Servus sám sebe a začal okamžitě spřádat pavučinovou houpačku, ať si v novém prostředí udělá co největší pohodlí. „Tak tady se donekonečna recykluje sklo? Nemůžu se dočkat, hořím zvědavostí!“

Celý natěšený se už vydal na exkurzi po továrně, která byla opravdu velmi zajímavá, ale, samozřejmě, i hodně nebezpečná. Hlavně když se tam sklo tavilo při teplotě tisíc osm set stupňů. To se Servus díval jen z bezpečné vzdálenosti.

„A toto je co?!“ zařvala babka Mariena nad novou upletenou pavučinou tak mocně, že to naskládané sklo pořádně zařinčelo. „Vždyť včera tu vůbec nic nebylo! Že by nový pavouk? Na mém pracovišti? Tak to teda nééé!“ vykřikla podruhé, až jí z otevřených úst vyletěl umělý chrup a žbluňkl přímo do vědra s vodou, které měla nachystané na vytírání podlahy.

Potřetí už nevykřikla, ale totálně vytočená cupitala zrychleným krokem do šatny, kde měla v malém skladu pro uklízečky odložený zastaralý chemický roztok určený na likvidaci lezoucího i nelezoucího hmyzu.

„Však já ti dám! Pavučiny mi tu splétat, tady u mě na…