Agátka a Margaretka v pocukrované krajině

Agátka a Margaretka jsou dvě malé sestřičky – dvojčata. Vlastně nejsou až tak malé. Už umí chodit i mluvit. A hlavně: rády poznávají svět.

Dnes se Agátka s Margaretkou probudily do zimního rána.

Jako první otevřela očka Margaretka. Posadila se na postýlce, natáhla ručky nad hlavu a spokojeně zívla. Vtom jí zrak padl na okno.

„Co to je?“ zeptala se.

Za oknem ve vzduchu poletovaly vločky.

„Agátko, vstávej! Někdo na nás sype cukr!“ zvolala.

„Buchty posypané cukrem? Mňam,“ ozvala se Agátka, které se ještě něco zdálo.

„Ne buchty! Okno máme posypané cukrem,“ zlobila se Margaretka na svoji sestřičku, která se ne a ne probrat.

Agátka nakonec přece jen pootevřela jedno oko.

„Pocukrované okno? To je nějaký koláč?“ zeptala se a konečně otevřela i druhé oko. Když však spatřila bílé okno, vyjekla a přiskočila blíže. „Jé, opravdu! Všude je cukr. Spousta cukru!“

Děti se celé okouzlené dívaly na bílou krajinu.

„Mně se dnes zdálo, že jsem v cukrovém království a všude jsou koláče, buchty a zákusky. A podívej, splnilo se mi to!“ radovala se Agátka.

„Pojďme ven a nasbíráme ho taťkovi na koláče. Napeče nám buchty,“ navrhla Margaretka.

Děvčata vyskočila z postýlek a ruku v ruce se rozběhla ke dveřím. Tam už ale stál taťka se svým láskyplným úsměvem na tváři. „Dobré ráno, děvčata. Jak jste se vyspinkala?“

„Tati, tati, viděl jsi venku ten cukr?“ zvolaly obě a současně ukázaly prstíky směrem k oknu.

„To není cukr, ale sníh,“ odpověděl taťka pobaveně.

Agátka se překvapeně zeptala: „Ten cukr se jmenuje sníh?“

„Ale ne, Agátko. Sníh je… no, sníh,“ odpověděl zamyšleně. „Co kdybychom raději šli ven a seznámili se s ním?“

A tak se sestřičky nedočkavě nasnídaly, umyly si zoubky i tvář a potom jim taťka pomohl nazout botičky. Ještě čepice, rukavice, šály a hotovo.

„Pojďme už, pojďme!“ křičely sestřičky a hrnuly…